Inkluze v prostředí škol (2.)

Obecné principy inkluze, jak jsme si o nich psali minule, by měly platit i na vyšších stupních vzdělávání. Bohužel v praxi to vždy neplatí a žáci i jejich rodiče naráží na nepochopení a nedodržování stanovených doporučení. Zjednodušeně lze konstatovat, že čím je žák starší a vzdělává se na vyšším stupni, tím méně se setkává s podpůrnými metodami, dodržováním doporučení, respektováním učebních metod a hodnocení ze strany jednotlivých učitelů.

To v poradenské praxi znamená obrovský nárůst administrativy, zvyšuje se počet individuálních konzultací s konkrétními učiteli, zatímco na prvním stupni komunikujeme doporučení s učitelem prvního stupně, který bývá jeden (nebo jen několik málo), ve vyšších ročnících je nutné s obsahem doporučení seznámit všechny učitele. Bohužel není vždy ten, kdo to má na ve škole na starosti, učiteli respektován, stejně jako nebývají respektována doporučení poradenského zařízení.

Musím konstatovat, že v řadě případů jsou vytvořené Individuální vzdělávací plány, či jen konkrétní doporučení poradny, brány jen formálně, nejsou realizovány, dětem nejsou doporučené postupy práce umožněny. Nejčastějším argumentem pedagogů v těchto případech bývá, že nestačí-li žák na učivo, nemá na druhém stupni základní školy/střední škole co hledat.

Příklad: Často učitelé rodičům „vyhrožují“, že dítě propadne, a že by bylo pro všechny zúčastněné vhodnější, aby dítě nastoupilo do speciální školy. Nemohu říci, že bych se setkávala s takovými případy často, ale setkávám se s nimi. Nejen, že toto učitelé sdělují rodičům, ale stejné názory ventilují do kontrolních zpráv, jak daná opatření fungují – není ojedinělé se setkat s vyjádřením, že je zbytečné takto postupovat, že dítě látku stejně nezvládne, a že je to zbytečné zdržování pro učitele. Stejně tak se lze setkat s častými názory, že rodiče se stejně s dítětem už doma učit nebudou, když je to „sedmák“, takže proč oni by si s tím lámali hlavu.

Samozřejmě, jsou rodiče, kteří podceňují pravidelnou přípravu s dítětem, čímž komplikují spolupráci se školou.

Příklad: Nedávno se i jedna matka na dotaz, jak dlouho asi trvá dítěti příprava do školy, velmi rozčílila a začala křičet, proč mě takové hlouposti zajímají, že to stopkami neměří.

Ale znám velkou spoustu rodičů, kteří nejen že se dále s dítětem učí i na druhém stupni, ale nadále hledají reedukační metody, kterými by dítěti pomohli. Reedukační pomůcky se vyvíjejí a ráda podporuji snahu rodičů. Je ale potřeba vždy najít rozumnou míru pro přípravu, pro reedukaci,