Edukační projekt - Time-manažment a autokoučink

Fáze ‒ Podpora reálného sebehodnocení jako součást hodnocení sebeúčinnosti

Technika ‒ SWOT analýza

S rozvojem osobnosti a s rozvojem sebereflexe souvisí i technika, s kterou se obvykle setkáváme při projektovém řízení, jedná se o SWOT analýzu. Technika je velmi dobře využitelná i pro podporu sebereflexe a k osobnostnímu rozvoji již u žáků druhého stupně.

Základem techniky jsou čtyři kvadranty:

1. silné stránky,
2. slabé stránky ‒ rezervy (doporučuji tyto „slabé stránky chápat jako osobní rezervy, na které se můžeme zaměřit a rozvíjet je, slabé stránky mohou působit demotivačně, rezerva více asociuje s tím, že je ještě prostor pro dosažení změny),
3. příležitosti – cokoliv, co nám z vnějšího prostředí může pomoci – např. dobré vztahy s učiteli, s rodiči, zájmové kroužky, starší sourozenec, který např. studuje VŠ,
4. hrozby – cokoliv, co nám z vnějšího prostředí může uškodit – např. netrpěliví učitelé, rodiče, hodně aktivit, které se nechce žákovi dělat, rodiče bez pochopení, liberální rodič.

V rámci projektu je vhodné rozdat účastníkům již předtištěné kvadranty a vyzvat je, aby každý sám za sebe vyplnil pracovní list jako „úspěšný žák“. Co v aktuálním okamžiku z pohledu této role opravdu umím a z čeho mohu v této roli těžit, co naopak budu potřebovat rozvinout, abych byl úspěšným žákem. Co nebo kdo mi v tom může pomoci z mého okolí a co nebo kdo mi dosažení tohoto cíle může zkomplikovat nebo mi v jeho dosažení může bránit. Po vyplnění pracovního listu je vhodné se žáky ve skupinové diskusi probrat jejich záznamy a poskytnout jim prostor pro reflexi. Velmi důležitá je reflexe i ze strany pedagoga, s důrazem na kvadrant „rezervy“, zvláště tam, kde tento kvadrant žáci pojímají spíše jako ony slabé stránky a něco vysloveně negativního co nelze změnit. Pedagog může graficky znázornit rozdíl mezi „slabou stránkou“ a „rezervou“, aby žáci rozdíl lépe chápali. Nejlepší variantou je, aby pedagog přímo pracoval s termínem „rezerva“ a jiný termín do pracovního listu nepoužíval.

Technika ‒ Seznam mých přání

Cílem cvičení je pojmenovat svá přání, uvědomit si jejich množství a rozmanitost a najít u sebe potřebné vlastnosti a kroky k jejich uskutečnění. Přání se mohou týkat čehokoliv: věcí, zážitků, vztahů s ostatními, dovedností atd. Na vytvoření seznamu si můžeme stanovit sami vlastní limit, ideální je pracovat 20 min.

Seznam mých přání:…………………………………………

Poté, co máme seznam hotový, projdeme znovu seznam přání a rozdělíme jej podle následujících hledisek:

• Přání, která si mohu splnit sám a nebude pro jejich splnění třeba je financovat.
• Přání, která si mohu splnit sám, a budou k tomu potřebné finance.
• Přání, která mohu splnit jen za účasti druhých, a nebudou k tomu potřeba peníze.
• Přání, která mohu splnit jen za účasti druhých, a budou k tomu potřeba peníze.

V poslední fázi můžeme vyhodnotit splnitelnost přání, určit si pořadí podle jejich důležitosti, můžeme si stanovit i jejich plnění v čase a s pomocí tzv. akčních kroků, využívaných při koučování (viz dále), můžeme stanovit, co konkrétně pro splnění snů/přání můžeme udělat. Také je vhodné promyslet si, které vlastnosti k dosažení přání potřebujeme. Jak je vidět, techniku lze velmi dobře propojovat s výše uvedenou SWOT analýzou.

Fáze ‒ Time management

Technika ‒ Stanovení priorit

Technice „Stanovení priorit“ předchází základní analýza činností v průběhu konkrétního časového úseku – dne, týdne, měsíce (tzv. koláčový graf činností) – blíže článek v Prevencii v projektu zaměřeném na time-managment.

Aktivity, které jsme si v rámci nácviku time managementu vypsali do seznamu, můžeme rozdělit podle naléhavosti a priorit do 4 základních kvadrantů. Učitel žáky vyzve, aby s položkami ze seznamu pracovali ještě jednou a rozdělili je na jiný pracovní list:

Obr. č. 1: Ukázka rozdělení priorit

Priorita:

• A – věci, které je potřeba vyřídit co nejdříve (pokud možno ještě dnes).
• B – věci, které sice nemusejí být vykonány dnes, ale jsou důležité pro dosažení cílů, tyto úkoly bývají často odsunovány, avšak jejich včasným vyřízením nevzniknou úkoly typu A. Je dobré každý den pracovat na alespoň jednom úkolu s prioritou B.
• C – tyto úkoly jsou sice nutné, ale nejsou důležité pro dosažení cílů, proto je nejlépe delegovat nebo odmítnout. Pokud je člověk splnit musí, neměl by jim věnovat příliš mnoho času.
• D – těmto věcem nemá příliš smysl se věnovat, i přesto, že mohou být zábavnější než úkoly s vyšší prioritou. Nevedou však k cílům.

Kombinace obou technik umožňuje dětem/dospívajícím lépe promyslet jednotlivé aktivity, kterými mají zaplněný den a učí je lépe aktivity plánovat a využívat „rezervy“ pro to, co je nutné, a nebo co vnímají jako osobně důležité (např. i odpočinek, jehož nedostatek může sekundárně rovněž vést ke školní neúspěšností, protože je dítě dlouhodobě přetěžované).

Fáze ‒ Koučink a autokoučink

Kolo životní rovnováhy

Technika se výborně hodí pro kombinaci s podporou efektivního plánování a jako osobnostně rozvojová technika. Výhodou je, že žáci již znají princip práce s koláčovým grafem. Technika má řadu modifikací, kolo lze využít i pro další oblasti – Kolo rozvoje, kolo životních příležitostí, ale i např. jako kolo problémových oblastí.

Obr. č. 2: Kolo rozvoje se škálou hodnocení spokojenosti

(Švamberk Šauerová, 2018)

S technikou se pracuje tak, že si do jednotlivých výsečí vepíšeme oblasti, které jsou pro nás důležité (nebo kterým se chceme více věnovat) a na osové škále si určíme, jak mnoho je daná oblast v současné době uspokojená. Daný díl výseče je možné i vybarvit, opticky tak lépe vynikne ta část, kde jsou naše potřeby uspokojeny nejméně, resp., kde se nachází nějaká „problémová“ oblast. Tuto oblast pak můžeme uchopit jako východisko dalšího rozvoje, posloužit může zejména pro ty, kteří se nevědí rady, odkud začít. 

Mentorův stůl

Pomocí techniky můžeme využít rady těch, kterým myšlenkově důvěřujeme, kteří jsou pro nás jakýmsi vnitřním vzorem. Rádci nám ve skutečnosti neradí, jejich rady si jen představujeme.

Postup techniky je následující:

• Zvolíme si tři „mentory“, rádce, důležité osoby, kterým důvěřujeme, máme k nim nějaký vztah.
• Určíme místo, kam jednotlivé rádce „posadíme“ k pomyslnému stolu.
• Následně přecházíme s dotazy od mentora k mentorovi a ti „vyslovují“ rady, které je dobré si písemně zaznamenat.
• Následuje výběr z jednotlivých rad a určení konkrétních kroků do budoucnosti.
• V závěrečné fázi je vhodné ověřit, zda jsme dosáhli cíle a určíme na škále hodnotu, jak se cítíme.

Obr. č. 3: Mentorův stůl

Disneyovská metoda – tři úhly pohledu kritik – realista – snílek

Autorem této techniky je Walt Disney, americký producent. S jejím využitím dokážeme být maximálně tvořiví, vidět věci v realitě a přitom hledat nová, neotřelá řešení. Hodí se pro jakékoli plánování v pracovním i osobním životě. S její pomocí aktivizujeme vnitřní role, napomáhá oslovit jednotlivé části naší osobnosti: snílka, kritika a realisty a navázat mezi nimi řízený dialog. 

Představíme si tři místa, na která jednotlivé části osobnosti „usadíme“ – kritika na jednu židli, realistu na druhou a snílka na třetí. Pro lepší představu můžeme na židle i položit cedulku s danou rolí, např.:

• snílek řeší otázky typu „CO?“, je tvořivý,
• realista hledá možnosti řešení a odpovídá na otázku „JAK?“
• kritik posuzuje vizi, aby se dala vylepšit, odpovídá na otázky „PROČ?“

Po určení židlí si pak do každé židle – role – přímo sedáme a z pozice dané role se nad řešeným cílem zamýšlíme. Většinou postupujeme v pořadí: snílek – realista – kritik – snílek – realista – kritik atd.

Samotná technika pak začíná tvorbou příběhu, při němž my sami hrajeme roli režiséra (role snílka), který má neomezený rozpočet na svůj film a v rámci těchto možností inscenujeme náš vlastní život v budoucnosti. Poté, co je film dostatečně rozvržen, určeny hlavní osoby, děj, místo děje, nastupuje „realista“, který se ptá, jak budou jednotlivé etapy našeho režírovaného života probíhat, jak jich dosáhneme. Jako poslední přichází „kritik“, který s pomocí otázek „proč“ hledá možná úskalí, aby na tato úskalí mohl následně reagovat zase snílek a realista. Proces výměny rolí je vhodné několikrát zopakovat.

Technika ‒ Volná židle 

Při hledání řešení konkrétních problémů je jako nejjednodušší metodu možné využít techniku Volná židle. Funguje podobně jako metoda Pozitivní scénář života (blíže např. Starý, 2008, Šauerová, 2012), kde odpovídáme na konkrétní otázky typu – jak by naši situaci viděl někdo jiný, jakou vlastnost by podle něj šlo nejrychleji rozvinout apod., z pozice nezaujatého pozorovatele. Technice můžeme říkat i méně formálně, např. Křeslo pro hosta, dětem i dospívajícím je tato varianta bližší. Důležité je, že ve skutečnosti si rady dotyčného jen představujeme, nikoho doopravdy nezveme. Tuto techniku řada z nás využívá běžně, představme si, když si s něčím nevíme rady, jak si říkáme, jak by daný problém řešil např. kolega, rodič. Na druhou stranu, v méně vypjatých situacích si na tuto techniku často nevzpomeneme, tedy je vhodné si volbu techniky více oživit a naučit se ji používat v běžných životních situacích.

V rámci této techniky se v duchu dotazujeme „přizvaného hosta“ na jeho názor, rady, návrhy řešení situace z jeho pohledu – jak by daného cíle dosahoval on, jak by řešil danou situaci, resp. o tom přemýšlíme a nápady, myšlenky sami zapisujeme. Důležité je nespokojit se s povrchními a prvními radami, je třeba se dostat pod povrch, hlouběji. Kouč v takové situaci využívá otázku: „Co ještě“. Pokud chceme techniku využít v autokoučinku, je třeba být dostatečně disciplinovaný, abychom vnitřní dotazování neukončili příliš brzy. Produkce tzv. divokých nápadů vede většinou k nejefektivnějším cestám. K nim se ale člověk většinou dostane až po delší době, kdy přestane fungovat cenzura (resp. autocenzura).

Podstatou techniky také je, že žákům zdůrazňujeme, že změn dosahujeme zásadně u sebe, pomocí koučovacích metod neměníme druhé. Zároveň ale platí, že změna u mne samotného může vyvolat i změnu v chování druhého (tedy i jiného žáka/studenta, rodiče, učitele, ředitele školy apod.).

Fáze ‒ Využití myšlenkových map – MINDMAPS

Mapy graficky znázorňují strukturovaná data (klíčová slova). V jejím středu je zaznamenána hlavní představa (téma), z níž vybíhají větve, které se dále člení na dílčí podskupiny (větve druhé, třetí a další úrovně), a tak se tato struktura rozrůstá do všech stran okolo ústřední představy. Pomocí čar a šipek lze naznačit vzájemné vztahy mezi jednotlivými myšlenkami a určit tak jejich místo a postavení v mapě. Při její tvorbě se také využívá symbolů, značek, obrázků, barev a dalších způsobů zvýraznění vztahu či jednotlivých témat, které uživateli pomáhají si ujasnit jejich důležitost a prioritu.

Vytvořit myšlenkovou mapu není tak složité, jak se může na první pohled zdát, důležité je dodržet zásady pro zápis myšlenkové mapy:

Začněte uprostřed čisté stránky natočené na šikmo (mozek bude mít tvůrčí svobodu).

• Pro výchozí myšlenku použijte obrázek (obrázek udrží pozornost, 1 obrázek je víc než 1000 slov).
• Pište a kreslete barevně (barvy povzbuzují kreativní myšlení).
• Připojujte hlavní „větve“ k centrálnímu obrázku.
• Kreslete čáry zakřivené (rovné jsou nudné, příroda si potrpí na křivky).
• Na linku vepište jen jedno slovo (1 slovo vyvolá řadu nápadů).
• Mapy ilustrujte (obrázky se snadno zapamatují).
• Na svoji myšlenkovou mapu (obr. č. 4) je vhodné se dívat „ z výšky“, lépe se myšlenky propojí.

Obr. č. 4: Myšlenková mapa

(Švamberk Šauerová, 2018)