Význam hodnocení v edukačním procesu

Hodnocení známkou

V řadě škol bývá hodnocení redukováno na použití klasifikace. Ta bohužel nepostihuje komplexní osobnost žáka. Označí určitým stupněm výkon v daném čase a psychologicky působí zejména na vnější motivaci áka (snaha získat dobrou známku, vyhnout se špatné). Taková situace odvádí žáka od podstaty učení, často vede k tomu, že se snaží vyhnout neúspěchu za každou cenu (podvádění, focení testů a zveřejňování na facebooku třídy – časté již na druhém stupni základních školy, nárůst psychosomatických obtíží vyvolaných stresem ze špatné známky, vědomý útěk do nemoci).

Známka často slouží k nepřirozené diferenciaci, která může vést až k nežádoucím projevům v sociálních vztazích nejen mezi žáky, ale i mezi rodiči.

Příklad:

„Náš Pavlík má z matematiky jedničku…. Váš Jenda má dvojku…? To už je skoro krok k trojce…“.

Někdy k negativním sociálním vztahům přispívá i tlak rodičů na to, aby jejich ratolest s výbornými známkami kamarádila jen s těmi spolužáky, kteří mají podobný prospěch a důrazně si nepřejí, aby mezi přáteli jejich potomka bylo dítě s prospěchem horším. To následně vede nejen k pokřivenému vnímání hodnoty člověka, le redukuje hodnocení druhých jen na výkonovou rovinu, navíc mnohdy pochybně stanovenou.

Příklad:

Učitelka dějepisu na gymnáziu hodnotí znalosti studentů zásadně za pomoci testu. Test se skládá ze dvou částí. První je okopírovaná část vybraného textu z učebnice z právě probírané látky (většinou úsek cca 20 – 30 stran). V něm chybí vybraná slova. Studenti musí doplnit přesně to slovo, které chybí. Doplní-li student slovo významově podobné, učitelka doplnění hodnotí jako chybu (příkladem může být záměna slova bojovník/válečník). Druhou část testu tvoří otevřené otázky, na které mají studenti uvést co nejvíce informací. Otázka např. zní: Co to byl Edikt nantský? Nebo: Anglie v druhé polovině 19. století.

Čas na test je vždy přesně vymezený, většinou 10 minut, což znevýhodňuje studenty s pomalejším psychomotorickým tempem. Pokud chce student uvést co nejvíce informací k volným otázkám, nikdy dopředu neví, v jakém případě dosáhne plného ohodnocení otázky, zároveň musí taktizovat, aby přiměřeně odpověděl i v dalších otevřených otázkách.

Postup hodnocení učitelky testu je přitom velmi nestandardní.

Výborné hodnocení dostane student s 0 body (tedy student, kterému v testu nic nechybí). Za špatně doplněné slovo strhává učitelka body dolů, za nedostatečně obsáhlé odpovědi v otevřených otázkách také strhává body dolů. Studenti se neorientují v tom, co vše ještě mohou do testu doplnit, jsou nespokojení a mají pocit nespravedlivého hodnocení i možnosti s hodnocením manipulovat. Asi se lze shodnout, že jako učitel mám určitě širší rozhled než student a tedy jsem pokaždé schopný vyznačit, že v odpovědi jsou ještě rezervy. Daný způsob hodnocení je zvláštní rovněž z psychologického pohledu. I žák, který dosáhne vynikajícího výsledku, tedy nepřijde ani o jeden bod, dosahuje výsledného bodového hodnocení 0, tedy žádné plusové hodnoty. Naopak, žák s nedostatečnou může dosáhnout výsledku minus 75 bodů. I z hlediska vnější motivace v tomto případě student propadne beznaději a skepsi a motivovat ho k plnění požadavků do takového předmětu bude velmi složité.

Formování nevhodných morálních vlastností

Zkusme si na uvedeném přikladu názorně demonstrovat, jak učitel zachází s jednotlivými funkcemi.

• Funkce informativní - Student dostane informaci, že neumí doslova text z 20 – 30 stran (Je podstatné, aby student doslova text reprodukoval, nebo je podstatné, aby mu rozuměl a chápal souvislosti?). Dále dostane student informaci, že vždy bude existovat možnost, že neuvede vše k dané otázce dle představy učitele. Počet bodů mínus mu udává počet odpovědí, které ještě neuvedl, ale nezná jejich obsah.
• Funkce kontrolní - Učitel dostane informaci o tom, kolik žáků umí text doslova nazpaměť. Volbou způsobu zkoušení a hodnocení mu naprosto chybí informace o tom, zda studenti rozumí historickým souvislostem. Díky postupu odčítání bodů ztrácí přehled o tom, zda u dané otázky studenti prokazují základní znalost toho, co to vůbec edikt je, způsob zkoušení postrádá strukturovaná pravidla a nemá tedy ani základní informační hodnotu pro učitele.
• Funkce diagnostická - Z tohoto pohledu může učitel získat údaj o počtu žáků, kteří se učí mechanicky, z hlediska další diagnostiky však opět nezíská potřebné údaje. Takové